Sluníčko se už dávno snažilo odhrnout těžké brokátové závěsy v králově komnatě. Král Masita se ale nechtěl nechat rušit. Zdálo se mu, jak sedí u velkého stolu plného pečení, dozlatova osmažených řízků, libových šunek… Protáhl se a kýchl. To se slunci konečně podařilo proniknout skulinkou do přepychové královské ložnice a zašimrat krále Masitu na nose.
Král se chvíli převaloval. Měl ale tak velkou chuť na kus šunky, že se rozhodl vstát. Zazvonil na svého komořího. „Šup šup, chystat snídani. A to hned. Poroučím si libovou šunku, párky, salám a sekanou,“ jen co všechny pochoutky vyjmenoval, hladově polkl. Chvíli se nic nedělo, ale za malý moment se za dveřmi nesměle krčil roztřesený a vyhublý komoří.
„Vaše veličenstvo, nenasytný králi Masito,“ začal komoří nesměle. „Nevím, jak je to možné, ale…,“ komoří se zadrhl, vytřeštil oči a ještě víc se přikrčil. Král byl netrpělivý. Měl veliký hlad a sen ho tak navnadil na pořádnou snídani, že se nemohl dočkat.
„Tak se konečně vymáčkni,“ poručil komořímu. Ten se zhluboka nadechl. „Králi Masito, nemůžu vám servírovat vaši snídani, jak si přejete. Totiž není možné vyrobit šunku, párky, salám, ani sekanou. Všechna prasata, krávy, telata… Jsou totiž pryč. Utekli,“ komoří vydechl a s vykulenýma očima čekal, co se bude dít.
Král Masita i přes svoji tloušťku vyskočil rovnýma nohama z postele a začal pobíhat po své komnatě. „Utekli? Kam utekli? Jak utekli? Není maso? Není šunka? Ach ouvej, co si počneme, co budeme snídat? To umřeme hlady?“ naříkal, bědoval, chytal se za hlavu a komořímu se zdálo, že se snad každým okamžikem rozpláče.
„Tak mluv. Kde jsou? Co dělají řezníci, že nevyrábí párky, klobásy, šunku a sekanou,“ král Masita zase polkl a chytl se za břicho, ve kterém to hlady skučelo. „Totiž ta zvířata – utekla do sousedního království. Jak vaše královská nenasytná výsost dobře ví, sousední král Vegeta je – jak bych to tak řekl – ehm, no, vegetarián. Totiž nejí maso. A zvířata tam jsou tudíž v bezpečí, nikdo z nich nebude chtít vyrobit třeba párky,“ blekotal komoří.
Král Masita vykulil oči. „Che, vegetarián. Blázen je to. Cožpak se dá přežít bez masa? Já mu ukážu, chystej koně. Jedeme na válečnou výpravu. Musíme zvířata dostat zpět. Jinak umřu hlady a to si mě pak nepřej,“ pohrozil pěstí komořímu. Ten už ale pelášil, aby včas a rychle splnil králův příkaz.
Ani král, ani komoří si v tom rozčilení nevšimli malé mušky, která celou dobu poletovala kolem jejich hlav a neviditelně se usmívala. Rychle vylétla oknem. Přeletěla zámecký park, prolétla nad lesem, malebnými kopci a v tu chvíli byla u krále Vegety. Ten si zrovna pochutnával na snídani. Na stole se to hemžilo ovocem, čerstvým chlebem, mlékem, medem a máslem. Co chvíli se král podíval z okna, aby pohlédl na louky, kde se spokojeně pásly krávy. Pár kusů přibylo. Chudinky, přiběhly celé vyděšené ze sousedního království, když se dozvěděly, že krále už zase chytá mlsná na párky. Tady budou mít klid.
Tu si král Vegeta všiml, že se na hrnek od kávy posadila jeho oblíbená muška. „A dobré ráno, tak povídej, kde jsi zase lítala?“ zeptal se v dobrém rozmaru. „Králi, nesu špatné zprávy. Král Masita právě vyjel se svým vojskem a táhne na tvé království, aby zahnal zpět zvířata a,“ zadýchávala se muška rozčilením. „A?“ zeptal se král. „A aby z nich vyrobil párky,“ zajíkala se malinká.
Král Vegeta stál a znovu pohlédl oknem na louku, kde se tak poklidně pásly krávy. Nemůžu je dát, jsou tady v bezpečí a spokojené. I ti čuníci, které jsme ubytovali ve chlívech si tady lebedí. Otočil se na mušku. „Zavolej mi prosím kuchaře.“ Muška odlétla a za chvíli už kuchař stál ve dveřích. „Přejete si, veličenstvo?“ otázal se a očekával, že dostane pokyny, co uvařit k obědu, jaký salát připravit a jakou zeleninu natrhat na rozsáhlé královské zahradě.
„Budeme mít hosty, kuchaři. Připrav prosím ty nejlepší vegetariánské pochoutky, jaké jen umíš. Mohl bys udělat vegetariánské páry, sekanou, karbanátky z červené čočky, zeleninovou směs se sójovými nudličkami. Samozřejmě různé saláty a přílohy. Jako dezert upeč ten výborný ovocný dort, ano?“ Kuchař přikývl a pelášil do královské kuchyně shánět kuchtíky, aby v poledne bylo vše připraveno.
Mezitím se král Masita kodrcal ve svém kočáře. Za ním se znaveně táhlo vojsko. Už od včerejšího oběda nikdo nic nejedl. Zásoby masa v království krále Masity prostě došly. Nebylo kde brát. Konečně se přiblížili k hranicím. Už jen projedou lesem a jsou v království krále Vegety. „Ha, ten bude ale koukat. A konečně se najím,“ pomyslel si král a přivřel víčka při představě prostřeného stolu.
„Vaše veličenstvo,“ zaklepal na okno kočáru velitel. „Král Vegeta nám jede vstříc se svým vojskem, ale v čele je rytíř s bílým praporem. Je možné, že se chtějí vzdát,“ dokončil hlášení. Král Masita se zamyslel. „Hm, to je možné. Vyšlete k němu posla.“
Za malý moment se posel vrátil. „Vaše veličenstvo, král Vegeta vás zve na hostinu a chce při ní dojednat mír.“ Král Masita překvapeně poposedl. Ale protože mu už řádně kručelo v žaludku, pokývl na znamení souhlasu.
Zanedlouho už seděl pohodlně uveleben v důstojném křesílku u prostřeného stolu. Ve váze byly čerstvé květiny. Na modré chrpě se usadila malá muška a pobaveně celou situaci sledovala. „Navrhuji nechat mírová jednání až po hostině,“ navrhl král Masita. „Naprosto souhlasím,“ pokýval hlavou král Vegeta. V tu chvíli se otevřely dveře a kuchtíci začali na stůl nosit podnosy s vybranými lahůdkami.
Král Masita si bez ostychu nandával. Párky, zaradoval se! Král Vegeta si ho předchází – sám vegetarián a servíruje mu párky. A už se ládoval. Přidal si ještě dva. Zajedl je sekanou. Sáhl po karbanátcích a sem tam zakousl chutný salát. Možná by mohl svému kuchaři říct, aby občas připravil také salát, s tím masem chutná výborně!
Po hodné chvíli dojedl. „Nu, králi Vegeto, potěšil jsi mě. Připravil jsi výtečnou masitou hostinu,“ pochvaloval si král Masita. „Milý sousede, dovol, abych tě vyvedl z omylu. To, co jsi jedl, nebylo maso,“ usmíval se král Vegeta pod vousy.„Cože? Jsi snad čárymáryfuk? Kouzlíš lahodné pokrmy bez masa?“ nadskočil král. „Já rozhodně ne. Ale můj kuchař. A nejsou to žádné čáry máry. Cožpak jsi ještě neslyšel o sóje, tempehu nebo jiných pochoutkách? Cožpak nevíš, že se z nich nechají připravit báječná jídla bez masa?“
Král Masita se přikrčil. „Ne, neslyšel,“ přiznal a zamyslel se. „Mohl bys mi půjčit na chvíli kuchaře, aby mého kuchaře naučil těm dobrým jídlům?“ otázal se. Král Vegeta se pohodlně opřel a chvíli předstíral, že přemýšlí. „Inu, proč ne. Mám ale jednu podmínku, zvířata, která z tvého království utekla, zůstanou u mě a nic se jim nestane. A nebudeš si ani pořizovat jiná na maso. Platí?“ Král Masita ochotně přikývl a rozloučil se.
Cestou do svého království přemýšlel nad tím, jak moc mu chutnalo a že vlastně ani není ospalý a unavený, jako bývá po masité hostině.