Zahradník Mrkvička a řezník Krkovička spolu sousedili už od nepaměti. Alespoň si nikdo v malé vísce obklopené lesy nepamatoval, zda první stálo zahradnictví, nebo řeznictví. Sousedství to nebylo zrovna příjemné. Řezník Krkovička svému sousedovi rád prováděl různé vylomeniny, aby zmařil jeho pěstitelské snahy. Zahradník Mrkvička totiž u řezníka nenakupoval. Vařil si chutná jídla ze své zeleniny a bez jitrnic, tlačenky, sekané nebo řízků se velmi rád obešel.
A taky se mu dařilo. Což řezník Krkovička nesl těžce. Lidé obdivovali překrásné zahradníkovy záhony a vrátka se u něho netrhla. Vedle svěží mrkve rostla voňavá petržel. Na kompostu se dařilo dýním i cuketám. Nejrůznější druhy salátů lákaly k zakousnutí. Koření a bylinky voněly do dálky. Spokojené hospodyně si odnášely košíky plné kořenové zeleniny, rajčat, paprik, červené řepy, ředkviček nebo méně známých druhů zeleniny. A zahradník Mrkvička neváhal přidat navrch i radu nebo recept. „Panímámo, z téhle zeleniny je moc dobrá polévka. Tuhle upečte s bylinkami. A nezapomeňte ji zavařit, aby si hospodář pochutnal i v zimě,“ mával ještě na usměvavou kovářovu ženu.
Řezník Krkovička stál ve dveřích svého krámku s rukama složenýma na prsou a ušklíbl se. Jen co hospodyně procházela kolem něho, přešel úškleb v úsměv a medovým hlasem zval ženu dál. „Panímámo a co takhle bůček pro kováře? Upečete mu ho, zelíčko přidáte, pochutná si.“ Kovářova žena se zastavila. Opřela si jednu ruku v bok a usmála se. „Kdepak, Krkovičko, dneska z toho nic nekápne. Kovář si rád pochutná na zeleninové polévce a špenátovém koláči, ten mu vždycky dodá sílu,“ a pokračovala v cestě domů, protože poledne se blížilo mílovými kroky a při těžké kovařině vždycky vyhládne.
Řezník Krkovička se, jen co hospodyně zašla za roh, zakabonil. Pohlédl na pult a se zálibou si prohlížel jitrnice. Za dobytek a maso musí platit, aby z něho jitrnice vyrobil. To Mrkvička se má. Stačí mu semena a půda, za kterou platit nemusí. Zapálil si dýmku a usilovně přemýšlel, jak by si mohl práci ulehčit. Pozoroval jitrnice, až ho ukolébaly k dřímotě. Snil o velkém řeznictví, kde sekaná roste na stromech a jitrnice sklízí ze záhonů. Když ho žena probudila k obědu, nevrle se ošíval. Jeho nálada se propadla do mrazivých nížin, když zjistil, že i on – řezník! – bude mít k obědu zeleninovou polévku. „Nemusíš jíst pořád maso, podívej se, jak ti roste panděro,“ odsekla žena, když viděla jeho pohled. A tak Krkovička polykal zeleninovou polévku a přitom přemýšlel.
Co když ten sen byl osvícený? Co když může pěstovat jitrnice na zahradě? Zatím na to nikdo nepřišel, protože o tom ještě nikdo nepřemýšlel. A tak se začal usmívat. Stane se průkopníkem! Když dojedl polévku, vyskočil od stolu a pomyslel si, že se mu vstává lehčeji, než po vepřovém s knedlíkem. Chopil se rýče, motyky a utíkal na zahradu. Zryl velký záhon, připravil řádky, jak to odkoukal od zahradníka, a zasel nastřádané špejle od jitrnic. Ještě je pořádně zalil a vrátil se spokojeně zpátky do řeznictví. Teď bude muset čekat.
Co chvíli chodil záhon obhlížet. Ale pořád nic. Asi třetí den se objevily malé zelené výhonky. Zaradoval se. Jitrničky rostou! Uběhlo ještě pár dnů a záhon zarůstal roztodivnými rostlinami. Která z nich je jitrnice? Od zahradníka Mrkvičky věděl, že je třeba malé rostlinky zbavit plevelu, jinak je vyhubí. A tak dostal strach. Vzal klobouk a vyběhl ven. Nechtělo se mu, ale jediný, kdo mu mohl poradit, byl Mrkvička. Po dlouhé době vkročil do zahradnictví. Podivil se, jak jsou záhony pestrobarevné a jak voní. „Ale sousede, co vás sem přivádí,“ podivil se Mrkvička, který zrovna zaléval petrželový záhon.
Řezník Krkovička se podrbal na bradě a přešlápl. „No, dal jsem se taky na pěstování. Zasel jsem špejle od jitrnic a už mi rostou. Jen nepoznám, co je plevel,“ vysoukal ze sebe namáhavě. Zahradník Mrkvička potlačil úsměv a zcela vážně se na Krkovičku zadíval. Vlastně měl svého souseda rád. Položil kropáč a vzal řezníka za loket. „Tak se na to podíváme.“
„Hezký záhon,“ pochválil zahradník snažení svého souseda. „Tak se chopíme motyky a budeme plít,“ rozhodl. V tu chvíli už klečel a zkušenými pohyby zbavoval záhon plevele. Krkovička ho pozoroval a pak se vyděsil. Ze země mizely všechny rostlinky.
„Chcete mě zničit, sousede? Plejete úplně všechno,“ rozkřikl se. Zahradník zvedl hlavu. „Pleju plevel. Nic víc a nic míň,“ odpověděl. „Ale vždyť v tom záhonu nic nezůstává,“ trval na svém Krkovička. Zahradník se napřímil a posunul si klobouk níž do čela, aby mu do očí tolik nepálilo odpolední slunce. „Krkovičko, při vší úctě k vám, co vás to napadlo? Jak jste přišel na to, že můžete pěstovat jitrnice ze špejlí?“
Krkovička se zahleděl do země. „No co, zdálo se mi o tom. A taky co mi zbývá. Do řeznictví už pomalu nikdo nepřijde. Tak jsem si říkal, že vám to tak jde, když pěstujete zeleninu. A potřebujete k tomu jen semínka, půdu a vodu,“ trochu se zastyděl, že se svému sousedovi přiznal.
Zahradník Mrkvička pokýval chápavě hlavou. „A proč své řeznictví neproměníte třeba v mlékárnu a sýrárnu? To vás nenapadlo? Vždyť lidé jsou jako lití po mléku od spokojených kraviček. Louku máte dost velkou, budou se pást, dají dobré mléko. Místo jitrnic vyrobíte sýr. A takový zeleninový salát s dobrým kouskem sýra je přece velkou pochoutkou.“
Krkovička nakrčil čelo a zamyslel se. „Zkusit to můžu, což o to. Zrovna včera jsem koupil párek krav na porážku. Místo hovězího z nich budu mít mléko. Myslím, že na louce jim bude dobře, je tam plno trávy, kterou nemá kdo spásat,“ řekl. Ještě ten den vyvedl krávy na pastvu. Spokojeně si oddechly a pustily se do šťavnatých bylin.
Přes noc se na krámku řezníka Krkovičky změnil nápis. Hospodyně nevěřícně kroutily hlavou a ze zvědavosti nakoukly dovnitř. „Panímámy, pojďte ochutnat čerstvý tvaroh,“ zval je Krkovička dál. Kovářova žena a mlynářka vešly a nestačily se divit. Mléko, sýr, tvaroh, syrovátka… „Hm, tvaroh se vám povedl, Krkovičko,“ pochválila ho kovářka. „A vezmu si hned půl kila, uvařím kovářovi meruňkové knedlíky,“ otočila se na mlynářku a mrkla na ní.
Když se hospodyně s bývalým řezníkem loučily, ještě se ve dveřích otočily. „Změnilo se toho u vás hodně, Krkovičko. A co jméno? To si necháte?“ usmála se kovářova žena. Krkovička se upřímně rozesmál. „Budu se jmenovat Krkovička až do smrti.“
